RECENZE: Trampský cyklus Zvláštní znamení touha žije nostalgií

Sto let českého trampingu, úkazu, jaký jinde neznají, mapuje třináctidílný cyklus Zvláštní znamení touha. Dokumentární sérii režiséra Václava Křístka začne večer vysílat ČT 2.

Do třinácti půlhodinek se směstnalo celé století. Nejen „kotlíkářské“, jak někdy přezdívají vyznavačům romantiky s kytarou u táboráku, ale též století proměn politiky, životního stylu a písní.

Právě hudba dostala v cyklu režiséra Václava Křístka svou vlastní, zajímavou kapitolu. I zakladatel Spirituál kvintetu Jiří Tichota tady vzpomíná, že on sice v mládí patřil ke skautům, s Václavem Havlem se tehdy plavil na pramici, ale přesto záviděl trampům: muziku.

Jakkoli vedle touhy je zvláštním znamením pořadu zejména nostalgie, nostalgie a ještě jednou nostalgie, nasbíral i pozoruhodná fakta, ze kterých mimo jiné zrovna díl věnovaný hudbě vytváří záchytné ostrovy věcnosti v obecném oceánu stesku. Patří k nim připomínka, jak se zprvu spontánní trampská písnička stala módní vlnou, sklouzla do komerčních vod včetně operetek a postupně se měnila v dobovou variantu popového byznysu.

Dokumentární kronika trampingu předvádí vlastní muzeum, které schraňuje čutory, ešusy, konzervy lančmítu. Archiv, jenž zmapoval na šest tisíc osad a stejný počet písniček. Postřehy, kterak olympionik Ořovský přivezl ze Spojených států první kánoe a že na rozdíl od skautů, kde byly chlapecké a dívčí oddíly zvlášť, trampové vyráželi do přírody „moderně“ dohromady.

Kdo viděl Niagaru

Ale také se tu probere „psanecký komplex společného nepřítele“, když se vzpomíná na normalizační léta s dlouhým seznamem kempů zničených při policejních raziích vesměs v roce 1977. A v neposlední řadě se v cyklu představí celosvětové potlachy, které pořádají v cizině naši krajani.

Zvláštní znamení touha

60 %

Česko, 2015, 13x26 min

režie: Václav Křístek

Pravda, parta pamětníků s kytarou u piva, to není z hlediska diváka, který nespí pod celtou a nestírá nohama rosu na kolejích, příliš vzrušující podívaná. Ale zato je dojemná a opravdová, navíc upřímná díky režisérovi, který nepředstírá fanatickou oddanost vlajce, jež vzhůru letí, nýbrž přirozenou zvědavost na komunitu ne nepodobnou subkultuře, již sledoval v Bigbítu. A k tomu Zvláštní znamení touha přidává dnes již velmi vzácnou výspu, kde i velká vzletná slova člověk přijme bez ošívání – podobně jako třeba v pamětnické sérii filmů s Vinnetouem.

Nicméně nelze zapřít, že cyklus žije nostalgií, masovou drogou, na kterou v Česku jednou vyhyneme. Byť v případě trampů notujících Teskně hučí Niagara má své oprávnění, shrnuté do hořkého povzdechu: „Dneska každý desetiletý kluk už Niagaru viděl.“